chvíle

A ešče máme Toňíka, no, ten je teda trošku darebák, no, ale musim teda dicki co chvila na ňej jít a teda mu to domluvit, abi teda, no, ale ešče je takové, ďelá takovi darebnosťi, třeba píše po kolotách. „Poďivé se, Toňíku, to nesmíž ďelat. Že ťi neska bude ťech štrnást let, poďivé se, co bi s tebe bilo. Ti musíž bíd vzor, a diš ťi kluci ňeco viváďijó, ti musíž říct: ,Tak se to nesmí ďelat, tak se to nesmí ďelat a tak.‘” A né, rači jezďí na kole. To jeďiná jeho vjec je, celé den von vidrží jezďit na kole, veme se tadi trenki, abi nescuchál hadri, a celé den von vidrži jezďit na tim kole. Já řikám: „Toto, co prozahálíš, máš vzít pitlík, dones šiške nebo ňeco podobního, mamňe trocho pomuct ňeco uďelat.”